Časopis E CANIS

Nebojím se říci, že v chovu německého ovčáka jsme velmocí...

»»SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST ROZUMEM TĚŽKO VYSVĚTLITELNÁ!

Je vůbec možné, aby německý ovčák odchoval lvíčata? A znáte „hrdiny“ od pejskařů z doby před rokem 1989? Víte, že žena, se kterou si nyní budeme povídat, se za totality postavila Svazarmu a bojovala proti utracení nadpočetných štěňat? A to rozhodně není vše...


Témata: chov německého ovčákaIng. Irena KejzarováCHS Kehro Bohemiachov psůNěmecký ovčák


Iveta Panýrková 21.11.2019 254x Rozhovory o plemeni

Je čtvrtek a s ním vám přinášíme další rozhovor s chovatelem německého ovčáka. Tentokrát jsme si vybrali sympatickou Ing. Irenu Kejzarovou, jejíž život s tímto plemenem je opravdu bohatý. A tak se dozvíme něco o světovém úspěchu odchovu lvíčat německým ovčákem, či třeba něco o boji za život čtyř štěňat, která Svazarm nařídil utratit. Slibujeme, že si naše povídání opravdu vychutnáte..

Paní Kejzarová, historie vaší chovatelské stanice Kehro Bohemia se píše už od roku 1973. Povězte nám, proč jste se tenkrát rozhodli pro německého ovčáka a hlavně proč jste mu stále věrní?

Pokud mohu hovořit za sebe, byla jsem tímto plemenem infikována v dětském věku. Moje touha byla zaměřena pouze na německého ovčáka, a jedině s rodokmenem, což v rodině, kde pes u boudy hlídal hospodářství, bylo novinkou. Vděčím tomuto plemenu za hodně, ze začátku za svůj vysokoškolský diplom, později za manžela a v neposlední řadě za setkání s mnoha báječnými lidmi, které bych bez psů nepotkala.

Jako  dítě jsem neměla na ZŠ dobré známky. Rodiče požadovali zlepšení a já německého ovčáka. Uzavřela se dohoda, že když bude vyznamenání, tak bude i ovčák. První vyznamenání přišlo až v deváté třídě, na slib rodiče za tři roky již zapomněli, ale otec byl frajer, vzpomněl si a zakoupil ročního pejska z CHS Eliščiny zahrady. Bodo byl následně po celou moji střední školu zvaný učiteli i spolužáky. Bohoušek byl můj nejlepší kamarád a mě byly tolerovány omluvenky i z veteriny.

A u manžela je to tak, že pocházel z rodiny, která vlastnila chovatelskou stanici z Kejzarova dvora, kde největším úspěchem jejím úspěchem byla vítězka zemské výstavy v roce 1947 Inka z Kejzarova dvora.  Když jsem v roce 1968 začala chodit na cvičák, velmi se nám s Bohouškem věnoval. Po padesáti letech soužití jsem od něj dostala k 65. narozeninám štěně Vanta Regina Pacis, kterému je teď rok.

 

Proč zůstáváme věrni tomuto krásnému plemeni? Inu, je to srdeční záležitost rozumem těžko vysvětlitelná, protože vedle úspěchů přicházejí i neúspěchy, nejhorší jsou samozřejmě nemoci nebo náhlá úmrtí. Chov i výcvik je časově, odborně i finančně náročný, jako auto máme vždy kombíka, občas chodíme do obchodů špinaví, přesto nás ovčáci půl století stále provází a i nadále provázet budou.

Svůj chov zaměřujete spíše na výstavy, či na práci? A proč?

Začínali jsme výcvikem, ale ze dvou typů NO se nám více líbil ten výstavní. Nyní jsme se k výcviku vrátili zakoupením fenky z výborné CHS z Údolí Úpy, ale už nám chybí výdrž a fyzická kondice. V sedmdesátých letech minulého století byly výstavy hojně obsazené, např. na výstavě v Táboře v roce 1980 jsme vyhráli s Edinou Kehro  v konkurenci čtyřiceti osmi zúčastněných fen v pracovní třídě, celkem se této krajské výstavy zúčastnilo devadesát devět německých ovčáků, a to v té době nebyly oteírány kategorie dlouhosrstých ovčáků a veteránů. Bylo běžné mít i více než sto přihlášených, třeba v Litoměřicích v roce 1974, kde tehdy posuzoval západoněmecký rozhodčí a vyhrála naše Pegi Vidio, kterou jsme si koupili na svatební cestě po českých chovatelských stanicích.

Posuzování na výstavách bylo dynamické, vycházelo ze standardu ovčáka jako klusáka!A tak jsme klusali třeba i čtyři hodiny…

Posuzování na výstavách bylo dynamické, vycházelo ze standardu ovčáka jako klusáka, a tak jsme klusali třeba i čtyři hodiny, na rozdíl od dalších služebních plemen té doby – boxerů, rotvajlerů, velkých kníračů nebo dobrmanů, jejichž posuzování vycházelo ze statiky. Během této zátěže vycházely najevo nepevnosti hřbetů, nesoulad v chodech a další vady, takže se pořadí stanovilo až v závěru výstavy, a to po mnoha změnách. Na oblastní a krajské výstavy bylo delegováno pro toto plemeno více rozhodčích, kteří po ukončení posuzování ostatním rozhodčím a divákům objasňovali sestavení pořadí předvedených psů a fen, posudky byly vypracovány písemně.

V odborných časopisech bylo vedle seznamu krytí i hodnocení linií s uvedením typických předností, ale i vad. Chovatelé měli tedy odbornou pomoc, kterou se mohli řídit při plánování vrhů. V sedmdesátých a osmdesátých letech chovatelé znali jedince oceněné výbornou, nebo titulem vítěz nebo CACIB z celé republiky.

Váš chov se tedy stal velmi úspěšným na výstavním poli. A s úspěchem na výstavách přišel i chovatelský úspěch v podobě štěňat prodaných do bývalého západního Německa, USA, Kanady. Jak se vůbec tenkrát (bylo-li to před rokem 1989) povedlo prodat nebo koupit štěňata z těchto zemí?

Začínali jsme jako výcvikáři, s Bodem jsem složila nejvyšší zkoušky a jezdila po závodech klasických i speciálních, jako byla třeba velmi zajímavá Skutečská stopa.

V této době jsem dostala návrh cvičit za tzv. tvrdou měnu problematické psy z výborných západoněmeckých stanic. Místo peněz jsme si za složení zkoušky ZVV1 vyjednali jako platbu  štěňata, většinou formou prvních výběrů z vrhů, což například u CHS Bad Boll nebo Murtal bylo výborné.

Měli jsme štěstí na vlastní odchovy i importované jedince, takže se nám stalo, že v maličkém Dvoře Králové se při odběru setkali Rusové zpoza polárního kruhu s Američany, kteří přiletěli z Floridy a pokračovali do Japonska. Pro nás, kteří jsme v éře socialismu mohli do několika málo zemí socialistického tábora, to bylo tehdy nepředstavitelnou věcí.

To však není jedinou zajímavostí. Zaujalo mne i to, že česká tenisová legenda trvale žijící v USA měla také fenku od vás. Prozradíte nám, o koho se jedná a jak vůbec vybírání a rozhodování vypadalo?

Byl to pan Ivan Lendl, který nás kontaktoval při příležitosti své tenisové exhibice v Praze v době jeho první návštěvy ČSSR po roce 1989. Chtěl navštívit několik českých chovatelských stanic  a případně si zde vybrat pro sebe psa plemene, které dlouhodobě miloval. Po exhibici k nám i s rodiči  přijel a probíral s manželem pět hodin krevní vedení u nás, v Austrálii nebo v Německu. Oba rodiče se nudili, v té době byl otec předsedou českého tenisového svazu, a po hodině odjeli navštívit místní tenisový klub, vedle kterého je náš cvičák. Od té doby nebylo žádných rozporů mezi oběma kluby, na tenise se při střelbách a obranách říkalo, že to oni (kynologové) potřebují ke svému sportu.

Ivan Lendl kdysi pomohl k dobrým vztahům mezi tenisty a kynology!

 

Pan Lendl si nahrál naše chovné fenky a po nějaké době zavolal, že se pro Ajku rozhodl a zda bychom ji přecvičili ze svazarmovského chování na chování bez útočení tak, jak nyní vypadá zkouška mezinárodního zkušebního řádu BH-VT. Nynější vstřícné chování ovčáků k cizím lidem bylo již na západě běžné a v současné době je vyžadováno i v Česku.  Ajce se v USA narodilo dvanáct štěňat, o kterých nás Ivan Lendl dlouho informoval.

On ale nebyl jedinou osobností, se kterou jste měli tu čest se setkat právě díky svým psům. Vaši psi hráli i v mnoha filmech, či účinkovali v nejrůznějších pořadech. Řekla byste nám o některém něco?

Hodně filmařů spolupracovalo s dvorskou ZOO, tam nás dobře znali, takže se na nás obraceli kvůli účinkování v různých televizních pořadech, kde se měla objevit štěňata nebo dospělí psi. Ovšem hlavní role našich psů, respektive fenky Siti Vidio byla spojena s odchovem vzácných berberských/atlaských lvů, jejichž odchov u ní pan Vágner i po dvaceti letech hodnotil jako největší úspěch dvorské ZOO v odchovu šelem ohrožených vyhynutím.

Půlroční lvíčata s adoptivní matkou Siti, která u nás žila od svého narození, byla hlavními zvířecími účinkujícími v pořadu brněnské státní televize VŠICHNI SE PTAJÍ, KOMU TO HRAJÍvěnovanému řediteli ZOO Ing. Zdenku Vágnerovi a dvorské zoologické zahradě. V době natáčení lvíčata výškou už přerostla adoptivní matku, přesto se k ní chovala ohleduplně, jako kdyby si uvědomovala rozdíl vah, svalů, mrštnosti a možného nebezpečí úderu tlapou lva. Stejně ohleduplně se chovala i k nám a nikdy nevytahovala drápy schopné vytrhnout člověku třeba stehenní sval.

Ovšem tak se chovala pouze k nám a touha vzít si lvíče do náručí končila takovými zraněními, že bylo nutné šití na chirurgii a jen naše pověst zajistila zraněnému pouhé pokývání hlavou na informaci, že byl serván lvy v kotcích psů u Kejzarů a zraněný nebyl odeslán na psychiatrii.

To zní opravdu neuvěřitelně, ale povězte nám, jak takový odchov vypadal?

Východočeská ZOO měla v čele zcela mimořádnou osobnost. Vizionáře, který viděl zvířata bez plotů, odborníka, který viděl zoologické zahrady jako záchranu pro ohrožená zvířata v době válek v Africe, lovce, který dokázal shromáždit a přes moře převést největší stádo žiraf v Evropě, spisovatele a vypravěče, který pro divoká zvířata nadchl statisíce lidí nejen v naší zemi. Jeho knihy s nádhernými fotografiemi s osobním věnováním jsou pečlivě uchovávány nejen v naší knihovně.

Není divu, že tomuto řediteli byla nabídnuta účast v experimentu několika světových zahrad při záchraně lva berberského, o kterém se nevědělo, že žije a který byl objeven v pohoří Atlas, podle kterého byl dočasně nazván, než se prokázalo, že jde opravdu o berberského lva.

Zahrady v USA, v Německu, v Číně a také ve Dvoře Králové dostaly smečku lvů a lvic, aby zajistili jejich odchov v zajetí. Ovšem lvi jsou smečková zvířata, kde se mateřství učí náhledem a dvorská skupina narážela na nezkušenost samic, které se po narození o lvíčata nestaraly nebo je zabily. Umělý odchov ošetřovateli nebo veterináři nepřinesl úspěch, tak ředitel ZOO dal na názor nově zaměstnaného kynologa MVDr. Mikulici a lvíčata převezl do naší chovatelské stanice.

Co jsme si zažili při spřátelování lvíčat a fenky, to je na knihu, stejně jako i další příhody během půl roku, co vyrůstali nejdříve v našem obýváku, pak spolu se psy v kotcích.

Stručně shrnuto panem Ing. Zdeňkem Vágnerem, lépe odchovaná lvíčata prý neviděl ani v Africe. I po dvaceti letech uváděl odchov těchto dvou berberských lvů jako největší úspěch dvorské zoo v chovu šelem ohrožených vyhynutím.

Vše jednou končí a půlroční lvíčata jsme wartburgem odvezli do ZOO. Byla zcela ochočená, poslouchala nás a měla nás ráda. Naopak v ZOO se jim nelíbilo, a hladovkou se dožadovala vrácení mezi psy a k nám. I nám se stýskalo, už k nám nechodily školní třídy dětí prohlédnout si lvíčata, ovšem ona byla hvězdami v ceně převyšující půl miliónu korun a nadále se na naší zahradě prohánět nemohla.

Řešení hladovky bylo zvláštní. Poté co jsme odmítli žít ve výběhu se lvy my, došlo na náhradní matku. V té době, kdy psi měli zásadně zakázáno vstupovat do zahrad kvůli nějakým nákazám, tak naše fenka měsíc v ZOO žila, ovšem s vysvětlující tabulkou, že není potravou nýbrž matkou. Další příběhy našeho setkání po půl roce odloučení v ZOO Olomouc, jak jsme to přežili a co nás málem sežralo, jsou také na samostatné povídání přesahující možnosti časopisu.

Vy chováte velmi dlouho a jste velcí milovníci psů. Co mě však opravdu zarazilo, je skutečnost, že jste na vedení Svazarmu podali žalobu. Opravdu smekám, ale seznamte naše čtenáře s tím, jak to tehdy celé probíhalo?

 

Jedním z nejstrašnějších kynologických předpisů za bývalého Svazarmu bylo ustanovení, které určovalo, kolik narozených štěňat se smí nechat žít. Její zrušení jsme uvítali a využili při narození tzv. vícepočetného vrhu, kde jsme ponechali naživu všechna narozená štěňata. Za celou dobu chovu, tedy za čtyřicet šest let se nám narodily pouze dva vrhy s deseti a více štěňaty, dramatické to bylo tehdy a pak v letošním roce.

Jenže tehdy nám okresní poradce chovu nad sedmitýdenními štěňaty ohlásil, že směrnici vedení Svazarmu odvolalo a je nutné čtyři z deseti štěňat nechat utratit. Máme je vybrat a on to zajistí. Jsme potomci Mistra Jana Husa, pravda byla na naší straně, poradce byl vyhnán a my zahájili desítky jednání na různých úrovních. Teprve okresní a krajské soudy nám daly za pravdu, že směrnice platí, že Svazarm nezná své vlastní předpisy. Soud rozsudkem zakázal utracení čtyř štěňat a přikázal ÚV Svazarmu, že chovatelé splnili všechna nařízení, a proto všech deset štěňat bude zapsáno do plemenné knihy a budou mít rodokmen. Jsme bez právního vzdělání, přesto jsme se hájili u soudů sami. Na druhé straně jako strana námi žalovaná byl ÚV Svazarmu v čele s generálem v oblasti kynologie, který se svými právníky jezdili do Trutnova a Hradce Králové v pracovní době a na jednání soudu si zvali různé krajské nebo ústřední poradce chovu, činovníky nebo rozhodčí. Do doby soudu a rozsudku jsme hodně výstav vyhrávali, někdy v obou dospělých třídách jsme měli importy nebo odchovy, ale po vítězství v oblasti práva považovalo hodně rozhodčích za svoji povinnost zavděčit se funkcionářům Svazarmu. Ovšem někteří dál posuzovali objektivně a dosud jsme jim za tuto statečnost vděční.

Jsme potomci Mistra Jana Husa, pravda byla na naší straně!

Jezdíte hodně na výstavy a sledujete krevní linie. Řekněme, že když bude mít někdo zájem o štěně a ví, že chce spíše směřovat na výstavy, protože pohyb německého ovčáka je fascinující, jak nebo podle čeho vybírat štěně, aby mělo co největší předpoklady na úspěch?

Náš výběr je pouze o kostře v klusu, takže vybíráme vždy ze dvou posuzovaných štěňat to štěně, kterému to tzv. lépe šlape. Začínáme v šesti týdnech a končíme okolo osmého týdne. Pak čekáme na zuby, uši a výsledky RTG. Takhle vybírají i v Německu, kde jsme se to naučili a kde k nám přistupovali jako k odborníkům s málo penězi. Ovšem když jsme měli objednané štěně po Sentě Basilic, a ona se stala vítězkou na „Siegru“, omluvili se nám, že neprodají žádné štěně a nechají si celý vrh. Pro jistotu.

Zajímá mě také, jak za ty roky hodnotíte vývoj německého ovčáka celkově? Vzpomínáte na nějaké jedince třeba z vašeho chovu, či z jiného, kteří určitě stojí za zmínku jako přínos do chovu?

Z importovaných jedinců patrně nejlépe působil Asslan Stettener Schlosli, Inko v Alten Warterhaus, Jim a Cimba Murtal nebo středoevropská vítězka Luni Bad Boll.

Z našich odchovů jsou to národní vítězky Edina a Qeen Kehro, která uspěla dobře i na  výstavě v bývalém západním Německu, na kterou jsme jako na jedinou dostali tzv. povolení k výjezdu.

Myslíte si, že současné podmínky pro zařazení do chovu u tohoto plemene jsou snadné? Jak to vidíte vy?

Byli jsme chovateli pouze německých ovčáků, kde se podmínky chovu za půl století téměř nezměnily. Když dcera běhala se spřežením severských psů, byli jsme velmi překvapeni snadností bonitace u sibiřských husky, malamutů a samojedů. I když je uchovnění pro exteriérové linie těžší, protože hodně cvičáků s kruhovými obranami zaniklo a na tzv. kousání se musí dojíždět na velké vzdálenosti, myslíme si, že inteligence, chuť k práci, odolnost k výstřelu a schopnost obrany k tomuto plemeni patří a tento typ uchovnění pro výběrový chov má své opodstatnění.

Moc děkuji za tento krásný a přínosný rozhovor. A co byste na závěr s manželem plemeni popřáli do budoucna?

Přáli bychom ovčákům, ale i kynologům, aby nemizely cvičáky sloužící pro nevrcholové výkony ve výcviku, protože pouze v široké základně se mohou objevit i talenty pro vrcholový výcvik. Nyní jsme výcvikovou velmocí a chtěli bychom, aby tomu tak bylo i nadále. V chovu je to obtížnější, protože zde je situace podobná minulému století, pouze velmi málo jedinců z našeho chovu uspěje na světové výstavě SV, čest výjimkám, jako je např. VA Prius Framato Rolau, ale i další chovatelé snažící se uspět ve světové konkurenci.

Foto: archiv Ing. Ireny Kejzarové(CHS Kehro Bohemia)

www.kehro.cz

Facebook

 

Twitter


Komentáře

Napište příspěvek do diskuze


Další články od autora: Iveta Panýrková

Kde se vzal, tu se vzal německý ovčák? III. díl

Kde se vzal, tu se vzal německý ovčák? II. díl

Kde se vzal, tu se vzal německý ovčák? 1. díl

Nebojím se říci, že v chovu německého ovčáka jsme velmocí...

Kam dál ...

Legenda mi splnila neskutečně nádherný chovatelský sen!

Sledovali jste také prestižní soutěž Šampion šampionů 2018? A pokud jste drželi palce ...

VýstavyRozhovory o plemeni

Zlatá je nejen jejich srst, ale i povaha!

Tento týden se pomyslně rozloučíme s plemenem zlatý retrívr, a tak jsme na závěr požádali ...

Rozhovory o plemeni



Použitá slova ze slovníku pojmů:

PlemenoCHSRodokmenBH-VTChovatelKrevní linieSvazarm

Podobné články

Jak jsme si pořídili prvního čechohoráčka

Naším cílem byl chov!

Strážce českých lesů

Z očí jim ta lumpárna přímo kouká!


Celkem 167 článků z rubriky: O plemeni

předchozí článek
Ke koliím jsem přišla jako slepý k houslím!

Na první článek
Něžný aristokrat - to je hovawart



eCanis.cz

Nepřehlédněte

Kontakt

ecanis.cz

Created by © CRnet, s.r.o. 2000 - 2019

Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Beru na vědomí

Přihlásit

»

»Rozhovory»O plemeni»SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST ROZUMEM TĚŽKO VYSVĚTLITELNÁ!

Srdeční záležitost rozumem těžko vysvětlitelná!

Je vůbec možné, aby německý ovčák odchoval lvíčata? A znáte „hrdiny“ od pejskařů z doby před rokem 1989? Víte, že žena, se kterou si nyní budeme povídat, se za totality postavila Svazarmu a bojovala proti utracení nadpočetných štěňat? A to rozhodně není vše...


Témata: chov německého ovčákaIng. Irena KejzarováCHS Kehro Bohemiachov psůNěmecký ovčák


Iveta Panýrková 21.11.2019 254x Rozhovory o plemeni

Je čtvrtek a s ním vám přinášíme další rozhovor s chovatelem německého ovčáka. Tentokrát jsme si vybrali sympatickou Ing. Irenu Kejzarovou, jejíž život s tímto plemenem je opravdu bohatý. A tak se dozvíme něco o světovém úspěchu odchovu lvíčat německým ovčákem, či třeba něco o boji za život čtyř štěňat, která Svazarm nařídil utratit. Slibujeme, že si naše povídání opravdu vychutnáte..

Paní Kejzarová, historie vaší chovatelské stanice Kehro Bohemia se píše už od roku 1973. Povězte nám, proč jste se tenkrát rozhodli pro německého ovčáka a hlavně proč jste mu stále věrní?

Pokud mohu hovořit za sebe, byla jsem tímto plemenem infikována v dětském věku. Moje touha byla zaměřena pouze na německého ovčáka, a jedině s rodokmenem, což v rodině, kde pes u boudy hlídal hospodářství, bylo novinkou. Vděčím tomuto plemenu za hodně, ze začátku za svůj vysokoškolský diplom, později za manžela a v neposlední řadě za setkání s mnoha báječnými lidmi, které bych bez psů nepotkala.

Jako  dítě jsem neměla na ZŠ dobré známky. Rodiče požadovali zlepšení a já německého ovčáka. Uzavřela se dohoda, že když bude vyznamenání, tak bude i ovčák. První vyznamenání přišlo až v deváté třídě, na slib rodiče za tři roky již zapomněli, ale otec byl frajer, vzpomněl si a zakoupil ročního pejska z CHS Eliščiny zahrady. Bodo byl následně po celou moji střední školu zvaný učiteli i spolužáky. Bohoušek byl můj nejlepší kamarád a mě byly tolerovány omluvenky i z veteriny.

A u manžela je to tak, že pocházel z rodiny, která vlastnila chovatelskou stanici z Kejzarova dvora, kde největším úspěchem jejím úspěchem byla vítězka zemské výstavy v roce 1947 Inka z Kejzarova dvora.  Když jsem v roce 1968 začala chodit na cvičák, velmi se nám s Bohouškem věnoval. Po padesáti letech soužití jsem od něj dostala k 65. narozeninám štěně Vanta Regina Pacis, kterému je teď rok.

 

Proč zůstáváme věrni tomuto krásnému plemeni? Inu, je to srdeční záležitost rozumem těžko vysvětlitelná, protože vedle úspěchů přicházejí i neúspěchy, nejhorší jsou samozřejmě nemoci nebo náhlá úmrtí. Chov i výcvik je časově, odborně i finančně náročný, jako auto máme vždy kombíka, občas chodíme do obchodů špinaví, přesto nás ovčáci půl století stále provází a i nadále provázet budou.

Svůj chov zaměřujete spíše na výstavy, či na práci? A proč?

Nebojím se říci, že v chovu německého ovčáka jsme velmocí...

 Nebojím se říci, že v chovu německého ovčáka jsme velmocí...

Začínali jsme výcvikem, ale ze dvou typů NO se nám více líbil ten výstavní. Nyní jsme se k výcviku vrátili zakoupením fenky z výborné CHS z Údolí Úpy, ale už nám chybí výdrž a fyzická kondice. V sedmdesátých letech minulého století byly výstavy hojně obsazené, např. na výstavě v Táboře v roce 1980 jsme vyhráli s Edinou Kehro  v konkurenci čtyřiceti osmi zúčastněných fen v pracovní třídě, celkem se této krajské výstavy zúčastnilo devadesát devět německých ovčáků, a to v té době nebyly oteírány kategorie dlouhosrstých ovčáků a veteránů. Bylo běžné mít i více než sto přihlášených, třeba v Litoměřicích v roce 1974, kde tehdy posuzoval západoněmecký rozhodčí a vyhrála naše Pegi Vidio, kterou jsme si koupili na svatební cestě po českých chovatelských stanicích.

Posuzování na výstavách bylo dynamické, vycházelo ze standardu ovčáka jako klusáka!A tak jsme klusali třeba i čtyři hodiny…

Posuzování na výstavách bylo dynamické, vycházelo ze standardu ovčáka jako klusáka, a tak jsme klusali třeba i čtyři hodiny, na rozdíl od dalších služebních plemen té doby – boxerů, rotvajlerů, velkých kníračů nebo dobrmanů, jejichž posuzování vycházelo ze statiky. Během této zátěže vycházely najevo nepevnosti hřbetů, nesoulad v chodech a další vady, takže se pořadí stanovilo až v závěru výstavy, a to po mnoha změnách. Na oblastní a krajské výstavy bylo delegováno pro toto plemeno více rozhodčích, kteří po ukončení posuzování ostatním rozhodčím a divákům objasňovali sestavení pořadí předvedených psů a fen, posudky byly vypracovány písemně.

V odborných časopisech bylo vedle seznamu krytí i hodnocení linií s uvedením typických předností, ale i vad. Chovatelé měli tedy odbornou pomoc, kterou se mohli řídit při plánování vrhů. V sedmdesátých a osmdesátých letech chovatelé znali jedince oceněné výbornou, nebo titulem vítěz nebo CACIB z celé republiky.

Váš chov se tedy stal velmi úspěšným na výstavním poli. A s úspěchem na výstavách přišel i chovatelský úspěch v podobě štěňat prodaných do bývalého západního Německa, USA, Kanady. Jak se vůbec tenkrát (bylo-li to před rokem 1989) povedlo prodat nebo koupit štěňata z těchto zemí?

Začínali jsme jako výcvikáři, s Bodem jsem složila nejvyšší zkoušky a jezdila po závodech klasických i speciálních, jako byla třeba velmi zajímavá Skutečská stopa.

V této době jsem dostala návrh cvičit za tzv. tvrdou měnu problematické psy z výborných západoněmeckých stanic. Místo peněz jsme si za složení zkoušky ZVV1 vyjednali jako platbu  štěňata, většinou formou prvních výběrů z vrhů, což například u CHS Bad Boll nebo Murtal bylo výborné.

Měli jsme štěstí na vlastní odchovy i importované jedince, takže se nám stalo, že v maličkém Dvoře Králové se při odběru setkali Rusové zpoza polárního kruhu s Američany, kteří přiletěli z Floridy a pokračovali do Japonska. Pro nás, kteří jsme v éře socialismu mohli do několika málo zemí socialistického tábora, to bylo tehdy nepředstavitelnou věcí.

To však není jedinou zajímavostí. Zaujalo mne i to, že česká tenisová legenda trvale žijící v USA měla také fenku od vás. Prozradíte nám, o koho se jedná a jak vůbec vybírání a rozhodování vypadalo?

Byl to pan Ivan Lendl, který nás kontaktoval při příležitosti své tenisové exhibice v Praze v době jeho první návštěvy ČSSR po roce 1989. Chtěl navštívit několik českých chovatelských stanic  a případně si zde vybrat pro sebe psa plemene, které dlouhodobě miloval. Po exhibici k nám i s rodiči  přijel a probíral s manželem pět hodin krevní vedení u nás, v Austrálii nebo v Německu. Oba rodiče se nudili, v té době byl otec předsedou českého tenisového svazu, a po hodině odjeli navštívit místní tenisový klub, vedle kterého je náš cvičák. Od té doby nebylo žádných rozporů mezi oběma kluby, na tenise se při střelbách a obranách říkalo, že to oni (kynologové) potřebují ke svému sportu.

Ivan Lendl kdysi pomohl k dobrým vztahům mezi tenisty a kynology!

 

Pan Lendl si nahrál naše chovné fenky a po nějaké době zavolal, že se pro Ajku rozhodl a zda bychom ji přecvičili ze svazarmovského chování na chování bez útočení tak, jak nyní vypadá zkouška mezinárodního zkušebního řádu BH-VT. Nynější vstřícné chování ovčáků k cizím lidem bylo již na západě běžné a v současné době je vyžadováno i v Česku.  Ajce se v USA narodilo dvanáct štěňat, o kterých nás Ivan Lendl dlouho informoval.

On ale nebyl jedinou osobností, se kterou jste měli tu čest se setkat právě díky svým psům. Vaši psi hráli i v mnoha filmech, či účinkovali v nejrůznějších pořadech. Řekla byste nám o některém něco?

Hodně filmařů spolupracovalo s dvorskou ZOO, tam nás dobře znali, takže se na nás obraceli kvůli účinkování v různých televizních pořadech, kde se měla objevit štěňata nebo dospělí psi. Ovšem hlavní role našich psů, respektive fenky Siti Vidio byla spojena s odchovem vzácných berberských/atlaských lvů, jejichž odchov u ní pan Vágner i po dvaceti letech hodnotil jako největší úspěch dvorské ZOO v odchovu šelem ohrožených vyhynutím.

Půlroční lvíčata s adoptivní matkou Siti, která u nás žila od svého narození, byla hlavními zvířecími účinkujícími v pořadu brněnské státní televize VŠICHNI SE PTAJÍ, KOMU TO HRAJÍvěnovanému řediteli ZOO Ing. Zdenku Vágnerovi a dvorské zoologické zahradě. V době natáčení lvíčata výškou už přerostla adoptivní matku, přesto se k ní chovala ohleduplně, jako kdyby si uvědomovala rozdíl vah, svalů, mrštnosti a možného nebezpečí úderu tlapou lva. Stejně ohleduplně se chovala i k nám a nikdy nevytahovala drápy schopné vytrhnout člověku třeba stehenní sval.

Ovšem tak se chovala pouze k nám a touha vzít si lvíče do náručí končila takovými zraněními, že bylo nutné šití na chirurgii a jen naše pověst zajistila zraněnému pouhé pokývání hlavou na informaci, že byl serván lvy v kotcích psů u Kejzarů a zraněný nebyl odeslán na psychiatrii.

To zní opravdu neuvěřitelně, ale povězte nám, jak takový odchov vypadal?

Východočeská ZOO měla v čele zcela mimořádnou osobnost. Vizionáře, který viděl zvířata bez plotů, odborníka, který viděl zoologické zahrady jako záchranu pro ohrožená zvířata v době válek v Africe, lovce, který dokázal shromáždit a přes moře převést největší stádo žiraf v Evropě, spisovatele a vypravěče, který pro divoká zvířata nadchl statisíce lidí nejen v naší zemi. Jeho knihy s nádhernými fotografiemi s osobním věnováním jsou pečlivě uchovávány nejen v naší knihovně.

Není divu, že tomuto řediteli byla nabídnuta účast v experimentu několika světových zahrad při záchraně lva berberského, o kterém se nevědělo, že žije a který byl objeven v pohoří Atlas, podle kterého byl dočasně nazván, než se prokázalo, že jde opravdu o berberského lva.

Zahrady v USA, v Německu, v Číně a také ve Dvoře Králové dostaly smečku lvů a lvic, aby zajistili jejich odchov v zajetí. Ovšem lvi jsou smečková zvířata, kde se mateřství učí náhledem a dvorská skupina narážela na nezkušenost samic, které se po narození o lvíčata nestaraly nebo je zabily. Umělý odchov ošetřovateli nebo veterináři nepřinesl úspěch, tak ředitel ZOO dal na názor nově zaměstnaného kynologa MVDr. Mikulici a lvíčata převezl do naší chovatelské stanice.

Co jsme si zažili při spřátelování lvíčat a fenky, to je na knihu, stejně jako i další příhody během půl roku, co vyrůstali nejdříve v našem obýváku, pak spolu se psy v kotcích.

Stručně shrnuto panem Ing. Zdeňkem Vágnerem, lépe odchovaná lvíčata prý neviděl ani v Africe. I po dvaceti letech uváděl odchov těchto dvou berberských lvů jako největší úspěch dvorské zoo v chovu šelem ohrožených vyhynutím.

Vše jednou končí a půlroční lvíčata jsme wartburgem odvezli do ZOO. Byla zcela ochočená, poslouchala nás a měla nás ráda. Naopak v ZOO se jim nelíbilo, a hladovkou se dožadovala vrácení mezi psy a k nám. I nám se stýskalo, už k nám nechodily školní třídy dětí prohlédnout si lvíčata, ovšem ona byla hvězdami v ceně převyšující půl miliónu korun a nadále se na naší zahradě prohánět nemohla.

Řešení hladovky bylo zvláštní. Poté co jsme odmítli žít ve výběhu se lvy my, došlo na náhradní matku. V té době, kdy psi měli zásadně zakázáno vstupovat do zahrad kvůli nějakým nákazám, tak naše fenka měsíc v ZOO žila, ovšem s vysvětlující tabulkou, že není potravou nýbrž matkou. Další příběhy našeho setkání po půl roce odloučení v ZOO Olomouc, jak jsme to přežili a co nás málem sežralo, jsou také na samostatné povídání přesahující možnosti časopisu.

Vy chováte velmi dlouho a jste velcí milovníci psů. Co mě však opravdu zarazilo, je skutečnost, že jste na vedení Svazarmu podali žalobu. Opravdu smekám, ale seznamte naše čtenáře s tím, jak to tehdy celé probíhalo?

 

Jedním z nejstrašnějších kynologických předpisů za bývalého Svazarmu bylo ustanovení, které určovalo, kolik narozených štěňat se smí nechat žít. Její zrušení jsme uvítali a využili při narození tzv. vícepočetného vrhu, kde jsme ponechali naživu všechna narozená štěňata. Za celou dobu chovu, tedy za čtyřicet šest let se nám narodily pouze dva vrhy s deseti a více štěňaty, dramatické to bylo tehdy a pak v letošním roce.

Jenže tehdy nám okresní poradce chovu nad sedmitýdenními štěňaty ohlásil, že směrnici vedení Svazarmu odvolalo a je nutné čtyři z deseti štěňat nechat utratit. Máme je vybrat a on to zajistí. Jsme potomci Mistra Jana Husa, pravda byla na naší straně, poradce byl vyhnán a my zahájili desítky jednání na různých úrovních. Teprve okresní a krajské soudy nám daly za pravdu, že směrnice platí, že Svazarm nezná své vlastní předpisy. Soud rozsudkem zakázal utracení čtyř štěňat a přikázal ÚV Svazarmu, že chovatelé splnili všechna nařízení, a proto všech deset štěňat bude zapsáno do plemenné knihy a budou mít rodokmen. Jsme bez právního vzdělání, přesto jsme se hájili u soudů sami. Na druhé straně jako strana námi žalovaná byl ÚV Svazarmu v čele s generálem v oblasti kynologie, který se svými právníky jezdili do Trutnova a Hradce Králové v pracovní době a na jednání soudu si zvali různé krajské nebo ústřední poradce chovu, činovníky nebo rozhodčí. Do doby soudu a rozsudku jsme hodně výstav vyhrávali, někdy v obou dospělých třídách jsme měli importy nebo odchovy, ale po vítězství v oblasti práva považovalo hodně rozhodčích za svoji povinnost zavděčit se funkcionářům Svazarmu. Ovšem někteří dál posuzovali objektivně a dosud jsme jim za tuto statečnost vděční.

Jsme potomci Mistra Jana Husa, pravda byla na naší straně!

Jezdíte hodně na výstavy a sledujete krevní linie. Řekněme, že když bude mít někdo zájem o štěně a ví, že chce spíše směřovat na výstavy, protože pohyb německého ovčáka je fascinující, jak nebo podle čeho vybírat štěně, aby mělo co největší předpoklady na úspěch?

Náš výběr je pouze o kostře v klusu, takže vybíráme vždy ze dvou posuzovaných štěňat to štěně, kterému to tzv. lépe šlape. Začínáme v šesti týdnech a končíme okolo osmého týdne. Pak čekáme na zuby, uši a výsledky RTG. Takhle vybírají i v Německu, kde jsme se to naučili a kde k nám přistupovali jako k odborníkům s málo penězi. Ovšem když jsme měli objednané štěně po Sentě Basilic, a ona se stala vítězkou na „Siegru“, omluvili se nám, že neprodají žádné štěně a nechají si celý vrh. Pro jistotu.

Zajímá mě také, jak za ty roky hodnotíte vývoj německého ovčáka celkově? Vzpomínáte na nějaké jedince třeba z vašeho chovu, či z jiného, kteří určitě stojí za zmínku jako přínos do chovu?

Z importovaných jedinců patrně nejlépe působil Asslan Stettener Schlosli, Inko v Alten Warterhaus, Jim a Cimba Murtal nebo středoevropská vítězka Luni Bad Boll.

Z našich odchovů jsou to národní vítězky Edina a Qeen Kehro, která uspěla dobře i na  výstavě v bývalém západním Německu, na kterou jsme jako na jedinou dostali tzv. povolení k výjezdu.

Myslíte si, že současné podmínky pro zařazení do chovu u tohoto plemene jsou snadné? Jak to vidíte vy?

Byli jsme chovateli pouze německých ovčáků, kde se podmínky chovu za půl století téměř nezměnily. Když dcera běhala se spřežením severských psů, byli jsme velmi překvapeni snadností bonitace u sibiřských husky, malamutů a samojedů. I když je uchovnění pro exteriérové linie těžší, protože hodně cvičáků s kruhovými obranami zaniklo a na tzv. kousání se musí dojíždět na velké vzdálenosti, myslíme si, že inteligence, chuť k práci, odolnost k výstřelu a schopnost obrany k tomuto plemeni patří a tento typ uchovnění pro výběrový chov má své opodstatnění.

Moc děkuji za tento krásný a přínosný rozhovor. A co byste na závěr s manželem plemeni popřáli do budoucna?

Přáli bychom ovčákům, ale i kynologům, aby nemizely cvičáky sloužící pro nevrcholové výkony ve výcviku, protože pouze v široké základně se mohou objevit i talenty pro vrcholový výcvik. Nyní jsme výcvikovou velmocí a chtěli bychom, aby tomu tak bylo i nadále. V chovu je to obtížnější, protože zde je situace podobná minulému století, pouze velmi málo jedinců z našeho chovu uspěje na světové výstavě SV, čest výjimkám, jako je např. VA Prius Framato Rolau, ale i další chovatelé snažící se uspět ve světové konkurenci.

Foto: archiv Ing. Ireny Kejzarové(CHS Kehro Bohemia)

www.kehro.cz